ZAMBIE - Silvie Jasičová - Dopis číslo 3

Dopis ke stažení zde

Třetí měsíc

 Dnes, první adventní neděli je tomu právě tři měsíce, co jsem přistála v Africe a tak se ve svém třetím dopise pokusím poohlédnou za uplynulým listopadem, který se celý nesl ve znamení blížících se vánoc. Jedna z nejchudších zemí světa vybízí už od prvního listopadu, především výzdobou v obchodních domech, ale i v lokálních obchůdcích, k nakupování vánočních dárků či focení se s nazdobeným stromečkem a soby. I v City of Hope se přípravy na vánoce daly začátkem listopadu do pohybu a večer co večer cvičí holky na vánoční koncert, který zde proběhne druhou adventní neděli.

Do programu je zahrnuto pohybové, vokální a i dramatické umění. První zkouška s kapelou, které jsme se účastnili s ostatními dobrovolníky, byla opravdu tragická. A to především proto, že kapela se nedokázala sladit s děvčaty, ale ani sama navzájem a navíc hudebníci texty a noty koled, soudím dle přednesu a reakcí, viděli poprvé až v okamžiku samotné zkoušky. Na druhou stranu je opravdu nesnadné sladit sbor s kapelou, zvláště když se v Africe obvykle vše nechává až na poslední moment. Slova domácí příprava zde neexistují. A to platí ne jen o muzikantech, ale i o pedagozích, lékařích, školácích atd.

Možná za to může opravdu místní složitý a chudý život, který neumožňuje najít více času pro vlastní aktivity. Protože sehnat dostatek peněž na uživení celé velké rodiny rozhodně není v Zambii snadné. Když se k tomu přičtou ještě opravu neuvěřitelně vysoké ceny za potraviny, je vlastně super, že se zambijčané nevzdávají své dobré nálady a jsou ochotní za teplou večeři přijít hrát a zpívat za děvčaty do sirotčince.

Od začátku listopadu se odehrálo ve škole v City of Hope pár zásadních změn, které mají na výuku podstatný vliv. Tedy měsíc před koncem školního roku, který v Zambii končí začátkem prosince, nastoupilo pět nových učitelů – některé třídy se tedy rozpůlili a došlo tak ke snížení počtu žáků ve třídách. Moje první třída zůstala v celku nicméně s novou učitelkou v čele.

Milá drobná osůbka se chopila prvňáků s vervou. Hned první den upořádala lavice naprosto odlišným způsobem. Děti sedí po skupinkách kolem místnosti a mají tak možnost půjčovat si gumy, ořezávátka a tužky bez běhání a vyrušování. Tento systém řeší i nedostatek výtisků učebnic, neboť jednu učebnici mohou teď používat tři i čtyři děti najednou. Začala je učit poznávat písmenka – což je na konci první třídy dost pokrok! A také si, nevím tedy jak, získala respekt. Prvňáci jsou potichu a pracují!

            A já! Já jsem se přesunula zpět do svého prosluněného offisu a začala jsem opět vesele papírovat, kopírovat, přepisovat a tisknout. Má jedna až dvě kanceláře, jsou vybaveny především počítači a přístroji z Německa. Předpokládám, že sem doputovali jako nějaký charitativní dárek a jako většina těchto darů jsou odkázáni na život v naprosto odlišných podmínkách, než pro jaké byli stvořeni. Lidé zde je sotva umí správně používat, natož aby o ně pečovali patřičným způsobem. Mám takový pocit, že tento osud potkává všechno elektronické vybavení, které se do Afriky posílá. Lidé zde z toho mají radost, ale bohužel už k tomu nemají takový hluboký vztah, jako ti kteří je vymysleli a nakoupili. Vždy si vážíme věcí na které jsme si našetřili víc, než těch, které jsme dostali. Čemuž odpovídá i péče o kanceláře v City of Hope, kde jsou naprosto běžně německé koncovky rvány do britských zásuvek.

Pro zpestření kancelářské nudy mi sestra Prisca vymyslela novou zábavu. Mé dvě prodlužky byly zredukovány na jednu (do zasedací místnosti dorazila nová lednička, takže se jedna prodlužka přesunula k ní) a do této jediné se zapojily obě kopírky v mé kanceláři, počítač i monitor. Má kancelář je čtverec a z každé ze tří stran vedou nějaké šňůry do středu, kde na zemi leží jediná prodlužka napájející se ze zásuvky zabudované ve stěně čtvrté. Pohyb po kanceláři se tak stává mnohem zajímavější, neboť by stačilo jediné zakopnutí o prodlužku a sletěl by na zem jak počítač tak monitor. Jsou dny, kdy se situace stává o to kritičtější, že podlaha je čerstvě naleštěná voskem. Zatím jsem nepřišla na to, proč Afričané natírají kamenné podlahy voskem, ale třeba je ten důvod opravdu jen v tom, užívat si zábavu z pádu ostatních. Naštěstí přístroje vyřešili mou nelehkou situaci za mě. V jeden den přestal pracovat počítač a kopírka se rozhodla své standardní tři pruhy na každém kopírovaném papíru rozšířit na počet tak vysoký, že na kopiích již figurují především pruhy. Druhá kopírka se nepoužívá, neboť toner do ní je příliš drahý.

            Na oba přístroje se přišel podívat místní IT, nad oběma strávil nějaký ten čas. Počítač opravil způsobem, že jej celý vymazal a nainstaloval znovu. Bohužel už zapomněl zálohovat data, takže veškerá má práce za tři měsíce je nenávratně ztracena. Tento přístup k opravování rozbitých věcí je tu celkem běžný, rozbité se zruší a vedle se namontuje nové. Nejvíce mě fascinovalo aplikování tohoto přístupu i v mé kuchyni, když jsem potřebovala jen vyměnit žárovku.

Před pár dny se k hromadné stávce přístrojů, přidala i tiskárna, která se rozhodla vždy z každého dokumentu tisknout pouze jednu stránku pořád dokola. Je to už nějaký ten pátek, ale zatím není opraveno vůbec nic, řekla bych, že není kdo by to opravil. V kancelářích se vystřídali již všichni evropští dobrovolníci mužského pohlaví, protože počítačům a elektronice –  dle Afričanů, rozumění jen muži, ale žádný nepřišel na to, jak přístroje zprovoznit. Někdy je možná prospěšnější nechat Afričany jít vlastní cestou. Například stříhání trávníků, které se začátkem období dešťů začali růst jak o život, se zde uskutečňuje za pomocí zahradnických nůžek. Ty se většinou nikdy nepolámou tak, že by je někdo z místních nedokázal opravil. A pokud ano, vždy se dají koupit nové v nejbližším obchodě.

            S blížícím se koncem školního roku nastalo i zkouškové období a to znamenalo pro africkou školní sekretářku plné prsty práce s přepisováním a tisknutím testů ze všech předmětů, pro celou školu. Díky čemuž se mohla dovědět i ledacos nového o historii a geografii Afriky a také zlepšit svou anglickou slovní zásobu a naučit se opravdu originální africko-anglické vyjadřování. Jedna z takových perliček je psaní číslovek – v Zambii, ale možná v Africe celkově, se vedle slovy napsané číslovky uvádí v závorce vždy ještě číslovka číslicí. Kromě testů jsou oblíbeným tématem k přepisování reporty z nejrůznějších schůzek, kde se uvádí každý detail probíraný na schůzce. Fascinuje mě i počet výtisků ve kterých jsou reporty tisknuty, vypadá to na oblíbené čtení Afrických učitelů. Bohužel pravidelné reporty jsou zavedené i ze schůzek mezi dobrovolníky a sestrami, tahle obliba v papírování mě opravdu uchvacuje.

            K místnímu koloritu také patří nástup žáčku každé ráno na nádvoří školy, kde zpívají Zambijskou hymnu. Děti jsou rozdělené do dvou skupin. První stupeň nastupuje před školou, druhý stupeň na nádvoří. Tam poslouchají ranní proslovy učitelů a na závěr zpívají. Má kancelář leží přesně mezi těmito dvěma místy a oba stupně zpívají sice stejnou píseň, nicméně každý v jinou chvíli. Často zpívají hymnu dvakrát, protože poprvé to třeba bylo málo nahlas, nebo falešně atd. O hudební doprovod k mému cvakání prsty po klávesnici mám tedy postaráno a zambijskou hymnu ovládám již téměř dokonale.

K nejžhavějším novinkám pak patří i skutečnost, že od prosince nastupuje do City of Hope school i nová sekretářka a já se tedy nadobro vzdálím z kanceláře a odevzdám i veškeré klíče. Pohodlí otáčecí kancelářské židle vyměním za žebřík a barvy a konečně se budu oddávat nástěnné malbě, kterou pokrýt stěny nové školní jídelny.