ZAMBIE - Kristýna Botková - 2. dopis – Jsem na správném místě
Další měsíc uplynul jako voda, ve středu mě čeká další výprava do města na imigrační, kde do pasu dostanu razítko, které mě oprávní pobývat v této pozoruhodné zemi další měsíc.
Z naší hlavní haly ke mně právě doléhá rytmické dunění zambijské pop music: sedmý a devátý ročník skládal v uplynulém týdnu postupové zkoušky a teď to náležitě slaví, samozřejmě tancem. Místní lidé si totiž nenechají ujít žádný důvod k oslavě, sebemenší záminka je vítaná. A tak jen za dobu, co jsem tady, se už dvakrát slavil Gratitude day (jakési díkuvzdání Bohu, sestrám, rodině a přátelům), Independence day (Zambie přestala být britskou kolonií 24. října 1964), Teachers day a naposledy All Saints. Holky ze City of Hope na každou podobnou událost poctivě nacvičují program několik dní dopředu. Většinou jde o taneční vystoupení, krátké dramatické scénky nebo zpěv. Ale na Independence day jsme tu měli i volbu královny krásy a bylo opravdu zábavné pozorovat, jak se tu na vysokých podpatcích škobrtaly osmileté holčičky zabalené do ubrusů a se slunečními brýlemi většími než jejich obličej - ty patří mně a slaví tu nesmírný úspěch: už jsou zarezervované na dva následující víkendy. Příští týden se totiž ve farnosti koná další volba královny krásy. V rámci přípravy jsme s holkami v pondělí malovaly šerpy. Ano, i to je náplní mé práce. Jakmile se blíží nějaká ta slavnost, můžu stoprocentně počítat s tím, že se dřív nebo později objeví některá ze sester a požádá mě o vytvoření výzdoby. Mým aktuálním úkolem je vytvořit na tři stovky kartiček, které sestry budou rozesílat k různým příležitostem dobrodincům a přátelům City of Hope – v nejbližší době k Vánocům. Takže v posledních dnech s holkami stříháme, lepíme a kreslíme a docela se u toho bavíme.
Můj životní prostor posledních dvou měsíců se omezuje na areál City of Hope. To je sice pěkný, čistý a udržovaný, nicméně když člověk existuje takovou dobu na jednom půl čtverečním kilometru dřív nebo později nutně začne pociťovat určitou klaustrofobii. Jedinou možnost úniku představuje výlet do supermarketu asi půl kilometru vzdáleného od City of Hope (a ten se v momentě, kdy je potřeba přejít Great North Road, mění v boj o život), popřípadě víkendové návštěvy Lusaky, které jsou ale spíš únavné, než osvěžující. Proto se naše dobrovolnická parta rozhodla minulý víkend někam vyrazit, aspoň na dva dny. Vzhledem ke komplikované dopravě (nikdy nevíte, jestli pojedete tři hodiny nebo půl dne) nepřicházel výlet do vzdálenější destinace v úvahu. A i když jsme si z počátku připadali trochu stupidně, že jsme si zarezervovali nocleh v kempu vzdáleném půl hodiny chůze od City of Hope, nakonec jsme zažili velice příjemné relaxační miniprázdniny, a dokonce i viděli nějaké ty exempláře typické africké fauny. Zebry se nám pásly rovnou mezi stany, a na desetičlenné stádo žiraf jsme narazili jen pět minut od kempu. S něčím takovým jsme v podstatě na předměstí Lusaky vůbec nepočítali, a samozřejmě jsme z našeho objevu měli dětinskou radost.
Pokaždé, když si tak nějak sama pro sebe hodnotím průběh týdnů tady strávených, docházím stále ke stejnému závěru, ve kterém se s každým přibývajícím dnem jenom utvrzuji: jsem na správném místě. Moji kamarádi – dobrovolníci se v tomto okamžiku nacházejí v různých koutech světa: v Kongu, Jihoafrické republice, Svazijsku, Indii, Bulharsku. A i když pochopitelně nemohu srovnávat z vlastní zkušenosti, nějak podvědomě cítím, že na žádném z těch míst bych nemohla být šťastnější. Že z nějakého důvodu mám být právě tady. Tady dělám práci, která mě baví, která mě naplňuje a kterou považuji za smysluplnou. A všem svým spoludobrovolníkům přeju, aby to cítili úplně stejně.
