Cesta necesta aneb už jsme v Keni.
Welcome to Kenya, welcome to Africa – to jsou slova, která manželé Poulovi teď slýchávají nejčastěji.
Je to pro nás docela šok, ale pojďme hezky popořadě. V úterý ráno jsme nasedli v Praze do letadla a o šest hodin později jsme se ocitli v Dubaji. Zážitek bylo už samotné přistávání, kdy jsme z okénka viděli dubajské mrakodrapy a luxusní vily v poušti. Jelikož jsme cestovali nízkonákladovou leteckou společností, přistáli jsme u terminálu 2 mezinárodního letiště, tedy tam, kde se z letadla do haly jede autobusem. V Praze bylo při našem nástupu okolo deseti stupňů, takže jsme měli dlouhé kalhoty a v ruce svírali mikinu. První dojem po vystoupení z letadla na arabském poloostrově? Nevěřícně jsme zalapali po dechu a málem nás omráčil horký suchý vzduch – teploměr ukazoval rovných 45 stupňů ve stínu.
Na další let směr Nairobi jsme nasedli ve 2:20 v noci. Letěli jsme společností Kenya Airways. Pohodlně jme se posadili a... pilot hlásí, že bude zpoždění, že má nějaký problém s elektronikou letadla. Zmateně jsme se na sebe podívali, to snad ne! O půl hodiny později se pilot omlouvá, že musí vypnout celé letadlo, tedy světla i klimatizaci, aby jej restartoval, že to potom snad naskočí. O dalších 40 minut později vzlétáme. Ne že by to byl zrovna nejlepší pocit letět ve stroji, který před pár okamžiky řešil problém, ale co se dá dělat. Dalších 300 spolucestujících má asi tentýž pocit.
Do Nairobi jsme přiletěli ve středu ráno a přivítalo nás ne příliš velké letiště s příjemnou teplotou 16 stupňů Celsia. První překvapení rovníkové Afriky je, že ne vždy musí být nesnesitelné horko. Toto bude na dalších osm měsíců náš nový domov, běží nám hlavou, když si před letištěm podáváme ruku s taxikářem, jež v ruce svírá papír s nápisem „Welcome Josef and Kristýna“.
Nejprve jedeme do salesiánského provinčního domu v Nairobi, kde se potkáváme s otcem Melkym a dalšími kněžími, se kterými společně poobědváme a odpoledne pro nás přijede řidič ze salesiánského centra Makuyu naší finální destinace. Svištíme si to typickým africkým Land Roverem po typické africké silnici. Dopravní předpisy tady asi nikomu nic neříkají, a tak vedle polorozbitých autobusů nacpaných až po střechu lidmi a na střeše vezoucí zavazadla potkáváme na kraji silnice krávy, stánky, kde si můžete koupit, co vás jen napadne – od banánů přes zrcadlo do koupelny až po kovanou bránu k domu, postel a umyvadlo. Mimochodem, když se někde vytvoří menší kolona a auta zpomalí, prodejci pobíhají mezi auty a cpou vám do otevřených okének to, co zrovna nechcete. Celá cesta je také provázena neuvěřitelným smradem starých naftových motorů, z nichž více jak polovina za sebou nechává viditelnou kouřovou stopu (někdy to je na mlhovky).
V Makuyu nás vřele přivítali místní salesiáni. Je to tu obrovské a úžasné dílo. Od primary, přes secondary school až po učiliště zedníků, truhlářů, automechaniků a tiskařů. Jsou zde také řádové sestry a dva dobrovolníci z Nizozemska, kteří přijeli několik dní před námi. Je zde pouze několik málo lidí, spíše dobrovolníků, z Evropy a tak není divu, že když vyjdete ven mezi děti, tak všichni začnou křičet „mzungu, mzungu" (ve svahilštině běloch) a rozběhnou se za vámi, abyste jim podali ruku a oni si na vás mohli máknout. Kristýnka má ještě k tomu dlouhé světlé vlasy. Dovedete si asi představit, jaká to je atrakce.
Druhý den po našem příjezdu se nás u oběda otec zeptal, jestli se s ním nechceme podívat do věznice, že tam bude mít mši. Oba jsme hned souhlasili. Jestliže jsme dříve měli pocit, že víme, jak vypadá africká silnice, nyní poznáváme asi mnohem častější variantu – bezasfaltovou prašnou cestu plnou výmolů, kde si bez vysokého podvozku a náhonu na všechny čtyři kola ani neškrtnete. O dalších zážitcích a postřezích z naší služby se rozepíšeme v dalších článcích.
Josef a Kristýna Poulovi
