Maruška a Vyloučení
Marii Jenišové zbývají necelé dva měsíce do konce dobrovolné služby. Jak prožívá poslední týdny v Ekvádoru si můžete přečíst v tomto dopisu.
Dobré ráno, Ekvádore!
Náš asistent mě škádlí tím, že mi zbývají dva měsíce do ukončení dobrovolné
služby. Čas se nám neúprosně krátí, a tak se snažím naplno prožívat každý den.
Pomalu se mi také v mysli objevují myšlenky, co budu dělat po návratu...
Začal nám tady školní rok. Oprášili jsme a vyžehlili uniformy, kluci dobrovolníci zkrátili vlasy a plní motivace jsme nastoupili na své pozice. Já se vrátila do kanceláře sociálních pracovnic. Aktuálně vyplňujeme formuláře s daty našich studentů - oproti loňskému roku novinka, která je ale velmi užitečná, protože vedle telefonních čísel na příbuzné nechybí fotka studenta.
Každý ročník se účastnil zahajovací mše svaté. My dobrovolníci jsme pomáhali, někdo ministroval, jiný promítal texty… Bylo pro mě zajímavé pozorovat, jak každý padre vede mši ve svém stylu. Obzvlášť padre Felipe to měl moc pěkně vedené vzhledem k tomu, že se jednalo o děti/mladé. Tak třeba při zpytování svědomí vysvětloval páťákům různé hříchy a přede všemi na mě práskl, že jsem „ukradla“ konzervu tuňáka. Abych to uvedla na pravou míru: ne, nekradu tady. Jen jsem prostě měla nakázáno dát do jídla dvě konzervy tuňáka, ale protože jsem to vyhodnotila jako nedostačující, sama ze své vůle jsem přidala třetí. Alespoň to posloužilo jako ilustrativní příklad. Při zmínce o některém z hříchů padre vyzval, ať se přihlásí ti, kdo jej provozovali/provozují. Je mnohem přijatelnější přihlásit se k něčemu, co se nepovedlo, když v tom nejsme sami.
Spolu se školním rokem se znovu otevřely oratoře. Každý všední den od tří do pěti mohou děti přijít na doučování, v sobotu pak na náboženství. S těžkým srdcem jsem se přesunula do nového místa působení. Městská čtvrt, ve které je tato pro mě nová oratoř, se jmenuje „Vyloučení“ (ano, skutečně se jedna o oficiální jméno městské čtvrti). Děti z Rio Teaone, kde jsem působila loňský školní rok, mi přirostly k srdci: cílevědomá Angela, malý Michael, vysmátá Anna, rozumbrada Dulfio, zodpovědná Naydelin, praštěný Jean, Genesis se stydlivým úsměvem, neposedná Samy... Výtržnicky kukuč kluků, smích i hádky u pexesa, zmizelé pastelky a propisky, ušmudlané tvářičky těch nejmenších, šťastné úsměvy i
smutek v očích, vřelá objetí..
Co mi však při přesunu udělalo radost, bylo zjištění, že je moje nová oratoř pojmenovaná po blahoslavené Lauře Vicune, malé dívence, která žila v internátu sester salesiánek v Argentině a která svůj život obětovala za záchranu duše své maminky žijící v hříchu. Její životní příběh jsem četla někdy na konci základní školy/začátku střední a spolu s dopisy salesiánských dobrovolníků, které jsem v té době také hltala, ve mně uzrávala touha po dobrovolnické službě. I kvůli tomu jsem si ji vybrala jako svoji biřmovací patronku. Jak podivuhodně nás Bůh provází v našem životě. A tak symbolicky s Laurou zakončují tady v Ekvádoru svůj rok dobrovolnické služby.
Pár obrázků z posledních dní. Tuto neděli proběhlo zahájení fotbalové olympiády mezi mládežnickými společenstvími. V čem to spočívá? Každou neděli budou fotbalové zápasy (dívčí a chlapecké týmy zvlášť), postupně se budou výhrami a prohrami vyřazovat, až zůstane jediný šampión. Cílem je především pobavit se, umožnit mladým potkat se napříč různými společenstvími, posílit vztahy ve vlastním spolču. Držte nám palce!
Jako poděkování za pomoc s organizací příměstského tábora si padre připravil pro všechny vedoucí výlet k moři. Užili jsme si legraci, odpočinuli i zasportovali. Zkusím to navrhnout újezdskému SHM, zda by nestálo za to odměnit i naše vedoucí v podobném duchu.
Na prvního máje se uskutečnil první společný výlet naší komunity. V Esmeraldas mají salesiáni dva domy - školu a děti ulice. Využili jsme státního svátku a odpoledne strávili na pláži.
Přeji prosluněné májové dny! Řekla bych, že už máte podobně horko, jako my tady.
Mějte se hezky!
Maruška
P.S. Zmínila jsem v pozdravu blahoslavenou Lauru Vicunu patřící k světcům salesiánské rodiny. Laura se narodila v Chile 5. 4. 1891. Zemřela 22. 1. 1904 v Argentině a 3. 9. 1988 ji prohlásil svatý otec Jan Pavel II. za blahoslavenou. Ochránkyně důstojnosti a čistoty žen, patronka dětí a obětí násilí; dle některých pramenů i patronka těch, kdo hledají útočiště.
Jejím atributem je medailka Panny Marie na modré stužce okolo krku. Spolu s dalšími dívkami se Laura zasvětila Panně Marii slovy: „Od nynějška chci patřit celá tobě, Panno Maria“.
Po smrti tatínka se Laura s maminkou a sestrou Julii přestěhovaly do Argentiny, kde maminka našla útočiště u honáka Manuela Mory, s nímž začala žít. Lauru i její sestru dali do školy sester salesiánek. Zde Laura začal duchovně růst. Byla milá, pracovitá, poslušná a plná radosti. Velmi ji trápilo, že maminka žije v hříchu, a pro spásu její duše se nabídla Bohu. Po nějakém čase přišly povodně, Laura se nachladila a onemocněla tuberkulózou. Svěřila se mamince se svým tajemstvím a prosila ji, aby odešla od Manuela Mory a vrátila se k Bohu.
Byť je to skoro 120 let od její smrti, podmínky, v nichž žila, jsou i dnes aktuální. Kéž nám je inspirací a jsme otevření pomoci těm, kdo je zakoušejí: vyrůstala bez tatínka, její maminka žila v hříchu s mužem, který měl v úmyslu ublížit i Lauře. Svatý otec při blahoslavení Laury vyzdvihl důležitost rodiny při výchově dětí a jejich právo na život v rodině, v níž panuje vzájemná láska, je v ní prostor pro lidský i křesťanský rozvoj. Apeloval na moderní společnost, aby pečovala o rodiny a o vzdělání dětí a mladých.
Laura je prezentována podobiznou, kterou namaloval italský umělec Rore. Vypadá na ní jako milá mladá slečna. V roce 2010 byl díky jednomu latinskoamerickému deníku uskutečněn velmi sympatický objev: zveřejnili fotografii žaček školy Panny Marie Pomocnice z Junín de los Andes, kde Laura vyrůstala, což přineslo překvapení. Pomocí odborníků bylo možné z fotografie identifikovat pravou podobu Laury. Na rozdíl od známé podobizny se na fotografií nachází dívenka s latinskoamerickými rysy.
